Ze života těhule:

Po tříletém soužití s našimi Tibetskými dogami jsme se rozhodli, že při dalším hárání se u naší zlaté blondýnky Drakinky pokusíme o štěňátka. Tibeťanky hárají zpravidla jednou ročně 30 dní a v našich zeměpisných šířkách je to obvykle v období od září do listopadu. Dráče začalo na konci září a my ji začali pečlivě sledovat.

Po diskusi se zkušenějšími chovateli jsme navštívili veterinární laboratoř a od paní doktorky dostali doporučení, že právě začala ta správná doba pro návštěvu psího ženicha. Krytí proběhlo vcelku normálně, pouze láskyplné projevy obou pejsků mi spíše připomínali souboj dvou menších lvů, ale blažený výraz obou mě přesvědčil, že se nechtěli potrhat, ale pouze láskyplně vrněli. Podle doporučení, jsme za obdobných projevů zájmu absolvovali i překrytí. Začalo čekání.

Drakinka, jindy vedoucí ničitel a mozkový trust většiny lumpáren, se začala neuvěřitelně rychle zklidňovat. Na výzvy své oblíbenkyně Borinky ke hře reagovala značně negativně, až chudák Borča musela vzít za vděk naší infantilní čtrnáctiletou důchodkyní Elsou. Dráče prakticky ze dne na den přešlo na velice úsporný režim. Spánek - s chrápáním, za které bych se dle ostatních členů rodiny nemusel stydět ani já. Žrádlo - za vyluzování zvuků, které jsem slýchal pouze při návštěvě u babiččina prasátka. Pohyb - při příležitostném vykonávání potřeby, eventuelně zvednutí hlavy, při příchodu člena domácnosti. Byla na sebe opravdu opatrná a ve světlých chvilkách velmi mazlivá (většinou těsně po krmení).

Po dvaceti šesti dnech od krytí jsme vyrazili i s blondýnou k našemu hodnému panu veterináři na sonografické vyšetření. Pan doktor se opravdu moc moc snažil. Výsledkem bylo, že jsme viděli opravdu krásný a veliký močový měchýř naší, v té době už na veterinárním stole opět spící, Drakinky. Zkušenější chovatelé nás ujistili, že sono v tomto období je jen informativní, dále jsme zjistili kolik z nich mělo štěňátka z nebřezích fen s vysvětlením, že plody jsou velmi vysoko a tudíž schované za močovým měchýřem. Začali jsme s přípravou na příchod psích miminek.

Manželka vybrala místo pro porodnici a začali jsme vymýšlet, jak oddělit matku s přírůstky od zbylých fen, což se nám nakonec v jednom výklenku povedlo... Drakinka v tomto období zvýšila patřičně svojí žravost tím, že začala kontrolovat a likvidovat zbytky v kuchyni z talířů i hrnců (to opravdu nikdy před tím nedělala), na poživatiny v naší přítomnosti hluboce vrčela a snažila se je hypnotizovat k pohybu do své tlamy. Krmné dávky jsme zvýšili o polovinu. Krmení probíhalo dvakrát za den vždy ráno a večer, abychom omezili riziko torze žaludku. Blondýnka si na stravu 2x za den zvykla opravdu velmi rychle, nicméně projevy její lásky k poživatinám všeho druhu neustávaly ani se zvětšováním krmné dávky. 41. den jsme opět odebrali na sono v naději, že pan veterinář konečně objeví nějaké mimino.Bohužel, ač se snažil jak se snažil, opět jsme viděli krásný velký močový měchýř, střeva... Jen to mimino ne a ne najít.

Diagnóza - Falešná březost. Drakince jsme vysvětlovali, že se šetřit nemusí, krmení jsme stáhli na normál, ale blondýnka se držela svého. Tu a tam přinesla domů poleno, túji, dlažební kostku, položila si to k sobě, nejlépe na sedačku a ostatní pejsky odháněla až s děsivým vrčením. Pupík se naší těhuli začal povážlivě zvětšovat a i my byť homo sapiens jsme trávili chvíle s rukou přitisknutou na pupíku Dráčete v naději, že došlo na sonu k chybě. Musím přiznat, že byly chvíle, kdy jsme pohyby v bříšku opravdu cítili (nebo jsme o tom byli stoprocentně přesvědčeni). První jsme zaznamenali 45 den (což je opravdu nesmysl), sice nepatrné, ale pohyby (nebo větry). Dalších pár dní jsme poctivě kontrolovali bradavky (u březí feny se začínají nalévat, včetně prvního páru) a stále s větším či menším úspěchem jsme pozorovali pohyby. Rozhodl jsem se, že se pustím do výroby porodnice (co kdyby).

Navštívil jsem obchod pro kutily, zakoupil pár OSB desek, nějaké železné rohy a výztuže, aby náš malý tančík s potomky nestrádal a zbudoval jsem ohradu i s prostorem pro mimina, kde by byla v bezpečí před maminčinými kily a před zbytkem psí party. Manželka obstarala vyhřívanou dečku na podlahu, aby štěňata byla v teple a už jsme byli připraveni na den D. Dráče si začalo stěhovat do nového pelechu polínka ze zahrady, oblíbený uzlík a při přiblížení dalších psích příslušnic smečky hrozivě vrčela. Naštěstí jí po dvou dnech asi došlo , že už je po… A její zájem o polínka opadl. Psí život se začal vracet do běžného stereotypu. Při dalším hárání určitě zase vyrazíme za ženichem a doufám, že toto cvičení přinese ovoce příští rok. Vždyť všechno máme připravené, rozebrané a uklizené v garáži.

Rad
www.zkaskay.wz.cz
Psí život:
Čau všichni, jmenuji Drakyi Golden Lady, říkají mi Blondýna a jsem fenka Tibetské dogy. Žiji s dvounožci na okraji Prahy. Mám tu 3 kámošky a za plotem fůru dalších, ale ty k nám na zahradu často nechodí, jen k brance, tam je vždycky vyštěkáme, aby si nemysleli, že jsme nějaký hej nebo počkej, oni nás taky a tak v poklidu plyne den za dnem. Sem tam najdeme na zahradě něco zajímavého, třeba prkno, poleno, lopatu, stromek a to vesele rozkouskujeme anebo jen zkrátíme, zmenšíme.To byste nevěřili kolik hryzání a hrabání zabere úprava tújek. Pes přes ně nevidí, co se děje v okolí, tak je musí zastřihnout, ideálně tak na výšku dvacet až třicet centimetrů, to se dá okusovat vleže. Že se dílo podařilo poznám tak, že z domku vyběhne (alespoň zpočátku vybíhal) dvounožec, haleká jako na lesy a snaží se chudáka psa chytit, ale stejně nechytí.

Na zahradě se dá ještě hrabat. Hlavně nový trávník, ten se dá taky jen tak vykusovat, to je prý dobré na žaludek. Páneček pak chodí se zbytky lopaty, vozí si hlínu a naše opravdu hezké jámy zasypává, ale my jsme holky tolerantní a tak si vyhrabeme jiné, větší. Zatím největším výkonem naší party bylo rozplétání plotu. To máte tak, dvounožci někam odejdou a nás s sebou nevezmou. Chvíli jen štěkáte a když to nepomáhá skočíte na plot pověsíte se zubem za plotové oko a škub, škub a je to. Krásná díra, kterou se protáhne i páneček s kolečkem. Je škoda, že plotování už dělat nemůžeme, na starý plot nám natáhli jednu až dvě vrstvy plotu ocelového, ten než překoušeme, tak to chvíli trvá. Když se nám nedaří najít nic na zahradě, vždycky něco objevíme v domku, kde bydlí dvounožci. Tam vám mají taky fůru zajímavých hraček, třeba polštářky, tužky a zapalovače, boty všeho druhu a ceny, mobilní telefony, ovladače na cokoliv… Základem úspěchu je nenápadně věc chytit do tlamy a zmizet.

Já jsem třeba paničce sebrala utěrku a protože ji chtěli i další holky, tak jsem jí rychle spolkla, nebyla teda nic moc, ale byla celá moje, alespoň dva dny. To víte i střeva potřebují utřít zevnitř. Nebo takový polštářek. Můžete na něj složit unavenou hlavu, můžete ho ožužlávat, tahat se o něj. Je škoda, že nevydrží moc dlouho. Po chvíli se z něj chumelí a to už nás až tak moc nebaví. Povlak se sice dá sežrat i se zipem, ale pak už nic, ještě štěstí, že je dvounožci doplňují. Mobil taky není k zahození, ale ten jsem ještě nepronesla, dávají ho teď na krbovou římsu a tam je moc vidět. To je zatím vše co jsem Vám chtěla napsat . Všichni se mějte, pozdravujte Vaše zvířecí mazlíčky a někdy příště.
Bora:
Borinka
Borinka
Jednoho únorového dne roku 2005 jsme se vydali podívat na štěňátka po psovi, který se nám velmi líbil a po kterém máme jednu krásnou , ale bohužel nechovnou (DKK) fenku Aishu, která je fantastická hlídačka. Ještě před odjezdem jsme řešili jestli štěně ano či ne. Jelikož máme 3 feny shodli jsme se, že další přírůstek do smečky je nežádoucí. Po příjezdu k chovateli nás uvítalo mohutné, hluboké bafání párku Tibeťanek. Po krátkém seznámení s lidmi i pejsky na nás vyběhla smečka medvídků. Chvíli jsme si užívali jejich přítomnosti a začali se seznamovat. Pan chovatel měl štěňátka krásně čistá, nakrmená a v náladě tak akorát na hraní.

Do oka padlo samozřejmě každému z nás jiné. Po chvíli diskuse jsme zjistili, že štěňata jsou zadaná už všechna až na to, co vehementně válčilo chvíli s mou nohavicí, chvíli s botou mé drahé polovičky. Po deseti minutách bylo rozhodnuto, vždyť ta kukadla byla jak u Aishi. Jako na potvoru jsme s sebou měli peníze a za další půlhodinu jsme uháněli k domovu i s Borinkou na klíně. Cestou jsme si vysvětlili proč a jak je to dobré rozhodnutí.

Smečka nás uvítala náležitě již za plotem. Po předložení psího miminka reagovala nejdříve babička smečky Elsa, přišla, čuchla (kdyby mohla poklepala si na čelo) a šla hledat místo kam ten malý usurpátor nemůže. Aisha jako obvykle zavrčela, od miminka a od Drakinky (Blondýna) dostala vynadáno a odešla dělat něco smysluplného. Dráče se rozhodlo, že nový přírůstek je to pravé "Její miminko" a začalo ho se zájmem olizovat. Borinka zvyklá na svou tmavou mámu vyrazila za Aishou, samozřejmě že s blondýnou v zádech. A tak začala probíhat socializace dalšího psího jedince v naší domácnosti. Postupem doby miminko pochopilo, že blondýna je její adoptivní matka a ochránkyně. Začala toho zneužívat, hlavně při krmení. S blondýnou v zádech obcházela misky kolegyň (což je pro Tibetskou dogu obzvláště citlivé) a vesele ochutnávala. Celé její chování jsme samozřejmě museli náležitě usměrňovat. I tak si svým jednáním se psy ve smečce vysloužila přezdívku Adolf.

Uplynulo deset měsíců, náš medvídek se změnil v 50 kg pubescenta, který má stále fůru dobrých nápadů. Zastává ve smečce funkci vítacího psa, všude musí být první, je věčně dobře naladěná, stále připravená k mazlení, stále dává najevo, že Vás má ráda. Její oblíbené místo je tam kde jste Vy a to, pokud možno, ve fyzickém kontaktu. Pokud jste v kuchyni, tak nejlepší místo je leh s oporou o Vaše nohy, to samé dělá na zahradě, v dílně…má nás ráda. Zásadní vadou je, že tak jak slintá ona, neslintá snad žádný pes, kterého jsem kdy viděl, zkrátka permanentní keňar jak šála. Papírové utěrky jsou velmi populární v naší rodině a návštěvy je fasují pomalu ještě před brankou. Odejít do práce či do školy bez toho, aby Vás naše Borinka neoslizla je výkon hodný Davida Coperfielda. Všichni v rodině věří, že naše Borinka zůstane i v dospělosti stejná, příjemná a dobře naladěná pejska a její spory o vedení smečky se brzy vyřeší ve prospěch nás všech.
Aisha:
Aishinka – seznámení s Tibetským mastifem

Před třemi lety jsme se rozhodovali o doplnění naší smečky v té době sestávající z 12 leté Yorinky (fenka yorkšíra) a 8 leté bearded kolie Elsy. Počítali jsme s brzkým stěhováním do baráčku a hledali jsme nějakého opravdu zdatného hlídače. Při našich diskusích na toto téma několikrát zazněl příběh naší tetičky o výletu černého medvěda, kterého měla hlídat, do okolí dálnice D1 a o respektu rukou zákona, kteří ji naštěstí včas přivolali, aby si mohla pejska tibetské dogy odvést zpět do své péče. Své dlouholeté kamarádce a samozřejmě i majitelce psa se nepochlubila s touto příhodou dodnes. Její popis zvířete se nám zamlouval a tak jsme si koupili knihu o Tibetských dogách a začali studovat klady a zápory tohoto plemene.

Manželka domluvila návštěvu u chovatelky nedaleko od nás a tak jsme se vyjeli podívat na toto legendární plemeno. Byl to v první chvíli šok. Za prvé – ze stavu zvířat a z jejich životních podmínek. Za druhé - ze zvířete samotného (byl konec léta a feny byly vylínané, ale to jsem v té době nevěděl). O tetičce jsem si začal myslet své. Ta nelenila a ukázala mi pár fotek, nevěřil jsem svým očím. Zvířata z fotek byla tak o deset cm vyšší a rozhodně mohutnější. Asi po dalším měsíci manželka přišla se zprávou od kamarádky tetičky, že tam a tam je nadějný vrh a že se tam máme podívat.

Po několika telefonátech s chovatelkou jsme vyrazili na severní Moravu podívat se, eventuálně zamluvit si štěňátko. Po příjezdu na místo nás uvítal hluboký štěkot, jak již nyní vím, opravdu typický pro toto plemeno a k plotu dokráčela dokonale majestátně matka rodu, která opravdu budila respekt. Co mám povídat, uchvátila nás 8 týdenní modrá slečna, která chytla do mordy naběračku a vesele s ní začala uhánět někam pryč. Po chvíli okukování nám slečna chovatelka sdělila, že štěňátka jsou již naočkovaná a že si můžeme vyhlídnutou slečinku odvést. Tak začal život tibetské dogy v naší rodině (zpočátku v 1+1). Aishinka cestu strávila spící na klíně manželky, kterou asi po půl hodince jízdy náležitě pokřtila, takže zastávky nepřipadaly v úvahu a my uháněli k domovu. Aisha zapadla do smečky velmi rychle a běžecké souboje s Yorinkou byly na denním pořádku. Zpočátku starší pejsci vítězili skokem na křeslo či sedačku, ale s postupem času i o tuto bezpečnou skrýš přišli.V bytě 1+1 bylo asi nejhorší venčení.

Stará parta, zvyklá na procházku 3x za den nechápala, že někdo z dospělých 2x –3x za noc vybíhá ven a nese to malé kňourající stvoření v domnění, že loužička bude venku. Po velice krátké době jsme začali Aishu trénovat v chození na kočkolit, byla velmi šikovná a na kočkolit zpravidla vždy došla, ale jako na potvoru prdedelku nechala mimo. S tím jak rostla, by z kočkolitu potřebovala malé pískoviště. Po přestěhování do baráčku Aisha začala hlídat plně k naší spokojenosti. Již první noc v novém domově nás v noci probudil štěkot a křik, po vykouknutí z okna jsem slyšel pouze dupot na poli. To, že v domě se bydlí se zřejmě mezi poberty rozkřiklo a problémy s nezvanými návštěvami ustaly během týdne. Aisha spokojeně kralovala na své zahradě. Od té doby uplynulo pár let, smečka našich holek se rozrostla o další platné posily.
Kdo jsou Tsang khyi:
V roce 1121 před n.l. poslali Liu- národ, který žil v západní části Číny císaři Wu Wang psa, který se jmenoval Ngao. Pes údajně byl mohutný měl vysoké nohy a byl vycvičen k lovu lidí všech barev pleti.

Martin(1845) a později Youatt popisují typ dogy s vrásčitou kůží : ,,na celém těle lze pozorovat nezvyklou volnost kůže… Pysky visí ještě více než u mastifa… dále má podstatně pochmurnější výraz než tento způsobený tím, že kůže vytváří přes oči velké faldy, které pokračují dolů přez obě čelisti a visící pysky.” Zřejmě se jedná o Tsang Khyi jak je tento pes ve své pravlasti nazýván, o jednu z forem psa domácího vzniklou v Himalájích.

Novodobé dějiny chovu Tibetského Mastiffa na Evropském kontinentu se datují od 70.let minulého století (nezmiňujeme zde některé ojedinělé dřívější pokusy o chov TM, protože tyto snahy byly bohužel zmařeny 2.světovou válkou a není zde žádná kontinuita s novodobým chovem) a veškerý současný evropský chov byl založen výhradně na několika prvních importech Do Khyi z Nepálu, Bhutanu a jihozápadních himalájských regionů. Díky nadšení mnohých evropských chovatelů pro toto plemeno se dnes setkáváme ve výstavních kruzích s opravdu nádhernými exempláři Do Khyi, doslova vycizelovanými v typu dlouholetou prací chovatelů. Po celá ta minulá léta zůstává Do Khyi pro evropské chovatele jediným ( a tudíž i logicky jediným správným) představitelem plemene. Svoji roli (pro utvrzení se v tomto názoru), sehrála v minulosti hermetická uzavřenost asijských zemí (zemí původu Tibetského mastiffa ) v komunikaci s ostatním světem.Teprve v posledních 10ti – 15.ti letech začíná pomalu „fungovat“ komunikace a spolupráce s čínskými a taiwanskými chovateli – tedy chovateli v zemi původu těchto legendárních psů. Naše evropské představy o Tibetan Mastiff jsou konfrontovány s realitou chovu těchto psů v oblasti Himalájí a Číny. Zdejší chov není limitován jako náš evropský pouze jediným typem a variantou, ale přirozeně navazuje na historický vývoj plemene v těchto oblastech, tak jak se vyvíjelo po stovky či tisíce let podle potřeby využití jednotlivých variant vyšlechtěných pro konkrétní účely z původních, mohutných, legendárních Tibet dogge (jak jsou označovány v dobových cestopisných zprávách) a o jejichž existenci najdeme záznamy již v letopisech z let 1121 př.n.l. Tito impozantní mastiffové, které dnes nazýváme Tsang Khyi (v asijských zemích jsou regionálně označováni i jako Ao - chen či Zangao ´s – podle oblasti v Quinhai, kde se nacházely i nacházejí nejkrásnější exempláře těchto psů) se velmi liší od lehčí, pastevecké pracovní varianty Do Khyi - psů nomádů, s nimiž se také Do Khyi rozšířili do nepálské a indické části himalájských regionů a odtud následně byli importováni i do Evropy.

V několika posledních letech byl do Evropy (Amerika má ve srovnání s evropským chovem již několikaletý náskok v importování této varianty z Asie) dovezen již velmi nadějný počet Tsang Khyi jedinců a my s hrdostí konstatujeme ,že Česká republika také patří mezi evropské země s největším počtem importovaných Tsang Khyi /Tibetských mastiffů .I laikům je na první pohled patrný rozdíl mezi oběma zmíněnými variantami TMs, základní rozdíl by se dal zjednodušeně shrnout asi takto:

Do Khyi – celkově lehčí v kostře a stavbě těla .Podrobně je tato varianta popsána v nejnovější verzi standardu : FCI-Standard N° 230 / 02. 04. 2004 / GB DO-KHYI ( Tibetan Mastiff )

Tsang Khyi – silná kostra, mohutná lebka, typ mastiff se vším, co k tomu patří : téměř až dojem bloohound typu s volnějšími pysky, více kůže (vrásky) v obličejové části, delší převislé ucho, střední lalok, vyšší psi, působící mohutně, ale nikoliv nemotorně těžce, vždy s prostorným elastickým pohybem.

Porovnáním těchto dvou studií hlav typických představitelů obou variant (nebo plemen) získáme základní představu rozdílnosti obou typů. Hlava Do Khyi (obrázek vlevo) je fotografií nepálského importu psa Tü Bo, který byl jedním z těch „prvních“, na kterých byl založen evropský chov těchto Do Khyi linií. Fotografie Tsang Khyi Tibetského Mastiffa představuje jednoho ze současných čínských plemeníků tohoto typu psů.

Čínští chovatelé si velmi cení tohoto původního mastiff -typu Tsang Khyi a snaží se i odděleným chovem obou variant nerozmělnit (vzájemným křížením) oba typy psů.

Čína je z chovatelského pohledu velmocí v chovu Tibetských Mastiffů a protože je čekatelem na členství v FCI, nebude vůbec od věci zde uvést i několik dalších informací o tom, jak jsou zde označovány a chápány typy Tibetských Mastiffů. Po vstupu Číny do FCI (očekává se v horizontu příštích několika let) bude Čína jako země původu pověřena vypracováním standardu pro plemeno Tibetský mastiff, který do budoucna bude závaznou normou pro všechny členské země FCI.

Kromě rozdílů mezi variantami Tsang Khyi ( označovaných zde Ao - chen ) a Do Khyi, Čína má označení i pro odlišné typy uvnitř těchto variant – je to typ TIGER, typ LION a SNOW(bílý TM).



Více na http://www.tsangkhyitm.com
Prameny: Hans Raber Encyklopedie Plemena psů
www.tsangkhyitm.com